Příběh Verči

Navzdory rakovině jsem se stala maminkou.

I já jsem si dovolila sepsat svůj příběh a věřím, že by mohl inspirovat ženy, které se potýkají se stejným problémem jako já. Moje setkání s touto ošklivou nemocí se událo ve zralém ženském věku, kdy ženy pomýšlí na mateřství nebo už dokonce maminkami jsou. Já maminkou ještě nebyla, ale vždycky jsem jí chtěla být. Už od dětství jsem toužila po dětech a po rodině, která je pro mě smyslem života. V mládí jsem si představovala, že v pětadvaceti budu vdaná a budu mít kupu dětí, jenže osud rozhodl jinak. Nemohla jsem natrefit na vhodného muže a mít „dítě bez otce“ mi nepřišlo fér. Čekala jsem tak dlouho, až jsem svou šanci propásla.

Byl podzim roku 2011 a já byla bez jakýchkoliv zdravotních obtíží. Pravidelně jsem chodila na gynekologické prohlídky, v té době dokonce mnohem častěji, jelikož mi vycházely špatně výsledky cytologických stěrů. Přesto mě moje lékařka ujišťovala, že je vše v pořádku, a protože jsem byla sledována, nijak jsem se bohužel neznepokojovala. Poté mi na jaře, kdy cytologie stále nevycházela, lékařka provedla biopsii, která prokázala nález rakovinotvorných buněk. S výsledky biopsie jsem byla odeslána do FN Motol na konizaci děložního čípku. Stále jsem byla v klidu, vždyť konizace je skoro běžný zákrok a prodělá jej téměř každá druhá žena v populaci. Jenže jsem dostala pořádnou životní facku a to, když jsem se v motolské ambulanci dozvěděla, že v mém případě je již na konizaci pozdě. Byla mi diagnostikována rakovina.

V tu chvíli jsem se cítila podvedená, zklamaná, zraněná. Nemohla jsem uvěřit, že se to stalo právě mně. V hlavě jsem měla velký zmatek, kladla jsem si otázky, proč právě já, co jsem komu udělala, a plakala. Protože jsem se potřebovala s diagnózou nejprve vypořádat sama, nechala jsem si to strašné tajemství pro sebe. Když pominul největší šok, svěřila jsem se svým nejbližším. Paradoxem je, že se začátkem nemoci se objevil i přítel, a ačkoliv jsem později během času poznala, že on není ten správný muž pro mě, a náš vztah nakonec nevydržel, byl to hlavně on, kdo mě tenkrát držel nad vodou a kvůli komu jsem bojovala. Když se rakovina objevila, znali jsme se pouze chvíli, mnozí na jeho místě by utekli, on zůstal a toho si hodně vážím. Za to, co pro mě v době nemoci udělal, a za jeho podporu mu patří velký dík.

Vzhledem k tomu, že jsem nerodila, dostala jsem možnost podstoupit léčbu pod vedením pana profesora Roba, který je jeden z mála v naší republice, kdo se specializuje na zachování fertility u onkologicky nemocných žen. Díky příteli bylo uvažování o dítěti na místě, takže jsem se rozhodla navrženou léčbu risknout. Nejdříve přišly na řadu tři sady neoadjuvantní chemoterapie, lékaři doufali, že se nádor zatáhne. Samozřejmě, že jsem se bála, všichni víme, jak chemoterapii vykreslují ve filmech. Byla jsem rozklepaná, ale s vidinou mého největšího životního snu jsem do toho šla. První sady chemoterapií nebyly tak strašné, jak jsem si představovala, pouze mě brněla ruka s infuzí. Víc jsem se obávala o své vlasy, těžce jsem nesla, že by mi měly vypadat. Vím, byla to prkotina, důležité bylo, že tu byla šance na vyléčení. Ale tehdy jsem to prostě prožívala, mimo jiné i kvůli příteli. Po první chemoterapii jsem velmi razantně zkrátila účes. Každý den jsem kontrolovala vlasy v hřebenu, ve sprchách, na polštáři …. a nakonec jsem byla jedna z mála, které vlasy zůstaly. Poté následovala operace uzlin, které se naštěstí ukázaly jako čisté, proto se mohlo po cca 2 týdnech přistoupit k trachelektomii, což je právě zákrok ponechávající ženám možnost donosit dítě. Po jejím provedení jsem byla v klidu a těšila se, že to všechno bude už brzy za mnou. Vzorek šel na histologii a já se po dvou operacích během velmi krátké doby doléčovala doma. Po 14 dnech jsem si jela pro výsledky a vůbec si nepřipouštěla, že by to nemuselo vyjít, vlastně jsem s tím ani trochu nepočítala. O to větší šok následoval. Verdikt nebyl příznivý. Nádor zůstal.

Dostala jsem na znovu výběr ještě jednou absolvovat kolečko s chemoterapiemi a pak další pokus o odstranění postižených buněk nebo podstoupit radikální hysterektomii, k čemuž se přikláněli i všichni lékaři, kteří se nad mým případem sešli. Moje rozhodnutí požadovali skoro okamžitě, dostala jsem na něj víkend. Z ordinace jsem odešla jako v mrákotách. Celou cestu domů jsem byla mimo. Až doma jsem byla schopná ze sebe pár slov vypravit. Poté nastal nejhorší víkend mého života, kdy jsem byla nucená rozhodnout se pro jednu z možností a sama si tak zpečetit svůj osud. Ještě v neděli večer jsem váhala, proto jsem si vyhledala několik online onkologických poraden a sepsala svůj příběh s dotazem, jakou variantu by mi doporučili ostatní lékaři. Když se ze tří poraden, z celkem pěti oslovených, vrátil email s téměř totožnou odpovědí ve prospěch radikální operace, bylo rozhodnuto. Moje naděje na děti umírala. Po dvou dnech jsem nastoupila do nemocnice na operaci. Při cestě na operační sál mi tekly slzy, byla jsem si vědoma skutečnosti, že to, co se stane, už bude nevratné. Na operačním sále jsem strávila několik hodin, hodně jsem krvácela, takže jsem dostala transfuzi. Samotná rekonvalescence probíhala už celkem dobře. Po 10 dnech jsem byla propuštěna do domácího léčení, a nakonec ještě podstoupila čtyři sady zajišťovací chemoterapie, které v tomto případě už neprobíhaly tak lehce. Sice ani tentokrát mi vlasy nevypadaly, ale k brnění a pobolívání ruky s infuzí se přidala obrovská únava a můj žaludek po celou dobu chemoterapií těžce protestoval.

Asi nemusím psát, že období vyrovnávání se se skutečností, že nikdy nebudu mít děti, bylo pro mě z celé mé strastiplné cesty za uzdravením to nejhorší. Kamarádky kolem mě se vdávaly, rodily děti a já to nemohla vidět. Utěšování, že je to osud a že to tak mělo být, nepomáhalo. Když jsem se po dvou letech rozešla s partnerem, úplně jsem se sesypala, jelikož do té doby byla ve hře alespoň adopce. Utápěla jsem se v depresích a celé dny proplakala. Bylo to hodně vypjaté a psychicky náročné období, takže jsem se rozhodla začít svůj stav řešit a vyhledala jsem odbornou pomoc. Říká se, že čas všechny rány vyléčí, nejinak tomu bylo i v mém případě. Nejhorší stavy pominuly a já se začala dávat do kupy. Poté jsem si našla partnera se čtyřmi děvčaty v péči, což byla velká náplast na moje bolavé srdce. V tu chvíli jsem byla spokojená, že jsem si říkala, že pokud nám to vydrží, dojdu konečně svého klidu. Dokonce jsem se smířila s tím, že vlastní děti nebudou a já vezmu za vděk jeho dcerami.

Nicméně brzy bylo zase všechno jinak, jak rychle mi rodinu dal, tak rychle mi ji vzal. A mě to zase hodně sebralo, ale taky nakoplo, najednou jsem věděla, co dělat. Rozhodnutá jít si za svým cílem, jsem se začala vyptávat na možnosti získání dítěte do péče. Abych si mohla splnit svůj sen, potřebovala jsem být pár let v remisi. Po uplynutí 5 let jsem si začala dávat dohromady dokumentaci, oběhla si kolečko u lékařů a v lednu roku 2018 podala oficiální žádost o svěření dítěte. Během pár měsíců jsem pak absolvovala psychotesty a všechna povinná školení. Na konci srpna roku 2018 jsem byla oficiálně zařazena do seznamu žadatelů a ani ne o měsíc později kontaktována krajem, že jsem byla vybrána jako vhodná adeptka pro cca půlroční holčičku. Okamžitě jsem se na ní jela podívat. Přestože byly určité pochybnosti, malá reagovala hodně vstřícně a já proto neváhala a řekla si o ni.

Následovaly pravidelné návštěvy, kdy jsme se s malou vídaly a pomalu si na sebe zvykaly. Týden co týden jsem za ní dojížděla a snažila se jí to co nejvíce usnadnit. Nicméně právě ona to hodně usnadnila mě, se svojí pozitivní povahou to úplně v pohodě zvládala, že i ze mě spadla veškerá nervozita. Blížily se svátky a já se konečně dočkala, k Vánocům jsem pak dostala dárek nejvzácnější a stala jsem se maminkou krásného andílka, který ze mě udělal nejšťastnější ženu na světě. Dnes už jsme spolu šest let, spokojené a šťastné. Můj příběh budiž důkazem toho, že stojí za to plnit si své sny a přání, a to i přes svůj strach riskovat, protože kdo nic neriskuje, nic nemá.