Příběh Petra

Život před nemocí

Jmenuji se Petr Novák, jsem ročník 1980, pocházím ze sociálně slabší rodiny, naši se rozvedli ještě, když jsem byl malé dítě. Teď mi je 44 let, mám 3 děti, jedno vnouče, skvělou manželku a žijeme víceméně spokojený život. Moje máma mě i mého mladšího bratra hodně mlátila, moje dětství šťastné moc nebylo, už asi od 13 let jsem utíkal z domova a v 16 jsem poprvé spal na nádraží, kde mě bezdomovci vyhazovali z kupé odstaveného vagonu. Nakonec se přišlo na to, že máma má psychiatrickou diagnózu, také neměla šťastné dětství, na její podnikatelskou rodinu si zaklekli a trápili je komunisti.

Škola mě moc nebavila, učitelé mě nedokázali zabavit, a tak jsem školou procházel se čtyřkami a s důtkami. Po základní škole jsem nastoupil na učiliště, vyučil jsem se truhlářem a ještě si naštěstí dodělal maturitu – i když to bylo velmi náročné, protože mě škola opět moc nebavila. Mám ale technické a organizační nadání, tak ode mě spolužáci kopírovali technické výkresy a já měl nějaké drobné na sváču nebo později na pivo. :)

Po školách přišla vojna, můj děda byl po revoluci plukovník u letectva, takže i když jsem byl jeden z posledních ročníků, zařídil mi vojnu dál od domova, abych to prý neměl tak jednoduché.

Po vojně jsem nastoupil do práce, vzali mě na skladníka ve skladu zdravotnických výrobků, práce mě opět moc nebavila. Tam jsem ale přišel na to, že mě nebaví „hloupá“ práce, měl jsem potřebu věci zlepšovat a dělat jednodušeji. Po sérii zlepšení ze mě udělali vedoucího skladu (sklad měl hodnotu 9M euro), následně vedoucího směny ve výrobě, pak mi vytvořili pozici „Continuous Improvement Leader“, kde jsem měl za úkol vylepšovat výrobu a vytvářet výrobní layouty a hlavně šetřit firmě peníze. Část těch ušetřených peněz šla k zaměstnancům, kteří měli dobré nápady nebo mi pomáhali s realizací, takže se mé aktivity slibně rozvíjely.

Následně přišla další pracovní nabídka – postavit novou továrnu pro společnost FAB Automotive Zámky (10 000 m²) a po stavbě přestěhovat výrobu a asi 600 lidí, kteří v továrně pracovali. Stavba i přesun byly úspěšné, tak mě firma za odměnu poslala řídit továrnu v Číně – továrnu, která byla za dva roky provozu pod čínskými řediteli rozkradená, chybělo tam účetnictví a nedostávalo se zakázek, i když můj hlavní zákazník byl VW Shanghai. V Číně jsem nakonec opět přestěhoval továrnu, vybudoval v podstatě celý tým znovu a s novými lidmi jsem nasmlouval obchody za miliardy CZK. Během mého odchodu z Číny měla firma 120 zaměstnanců.

Po návratu do ČR a půlročním odpočinku jsem začal pracovat jako výrobní ředitel ve firmě s obratem 1,6 mld. CZK a po dvou letech jsem nastoupil jako COO do menší firmy s obratem 100 mil. CZK, mým úkolem bylo firmu vytáhnout z malé rodinné na mezinárodní firmu.

Život s nemocí

Během této práce, v mých 41 letech, jsem se setkal s rakovinou. Nejdříve jsem neměl žádné příznaky, jen únavu, kterou jsem si ale vysvětloval svou prací v režimu téměř 24/7, než mi jednu říjnovou neděli manželka řekla, že je těhotná, a byla malá oslava. Tři dny na to jsem přestal mluvit – hlava chtěla, ale pusa namísto jedné věty vydala jen jedno slovo. Manželka mě donutila odjet do nemocnice na pohotovost, u okénka už jsem nedokázal říct, co mi je. Okamžitě jsem dostal červený náramek, předběhl jsem celou čekárnu přinasraných lidí a šup na neurologii na vyšetření. Po vyšetření mě odvezli na CT a manželce řekli, že je to nejspíš mrtvice, že mě teď bude muset rok až dva učit znovu mluvit. To nebyla novinka, na kterou by byla připravená.

Odvezli mě hned na JIP, dostal jsem cévku, spousty injekcí, a protože se zrovna jednalo o vrchol covidu, vedle mě tam na JIPce umírali pacienti, kteří se nenechali očkovat. Bylo strašné poslouchat celou noc jejich sípání a snahu se nadechnout. Naštěstí už hned druhý den jsem začal mluvit a po dalších dvou dnech mě přeložili na normální oddělení.

V nemocnici si mě ale ještě asi dva týdny nechali. Byl jsem relativně mladý, sportovec a v práci aktivní, takže mi dali hned můj vlastní pokoj, mohl jsem dál pracovat. Nicméně kolem mě začali doktoři tak nějak zvláštně našlapovat, až nakonec přišla primářka s tím, že to nebyla mrtvice, ale mám na mozku nádor. Nemohla mi říct, zda je maligní, nebo benigní, to mi prý řeknou až na Homolce, kam mě už objednali na operaci. Tím se spustilo mé trápení s tím, co je to za nádor, jak dlouho budu žít, co si počne moje rodina a mé děti, kdo se o ně postará a tak podobně. Po nocích jsem toho moc nenaspal, neustále jsem přemýšlel, co je to za nádor a co s tím můžu udělat.

Měl jsem neschopenku od 3. 11. 2021, hned začátkem prosince jsem šel na první operaci, ta trvala od 7 do asi 15 hodin. Manželka se celou dobu klepala u telefonu. Z hlavy mi vyndali nádor o velikosti husího vejce, který mi tlačil na Brocovo řečové centrum – to byl důvod mé původní ztráty řeči. Bohužel ale z mozku není možné vyříznout vše. Doktor mi říkal, že tam ještě zůstalo několik miliard rakovinových buněk, takže pak následovalo v lednu ozařování, v únoru jsem měl odpočinek a pak mi začala prášková chemoterapie naplánovaná na 12 měsíců.

Krátce po operaci a rozboru nádoru jsem se dozvěděl, že mám anaplastický oligodendrogliom III. stupně. U tohoto nádoru je dle onkologa doba přežití 5–7 let. Dlouhou dobu mi ale trvalo získat tyto informace, i když můj onkolog z FN Motol i neurochirurg z Homolky se se mnou mohou velmi dobře domluvit a ví, že se jim tam nerozsypu pod tíhou emocí. Raději řeším věci prakticky a účelně.

Půl roku po operaci mi začal otékat obličej. Po několika měsících jsem se ráno vyfotil, odeslal fotky neurochirurgovi a ten mi obratem volal, ať hned přijdu na kontrolu. Výsledkem byly další tři operace. Během první operace se nějakým způsobem dostaly bakterie z kůže pod lebku, vytvořily tam zánět, a při druhé operaci mi sebrali kus čela a zasažené kůže. Následně jsem měl asi dva měsíce velmi silná antibiotika. Při třetí operaci mi do hlavy voperovali tkáňový expandér, za uchem jsem měl ventilek a tím mi každých 14 dní do hlavy vstřikovali asi 200 ml roztoku, takže jsem po pár měsících měl na hlavě velikou bouli. Ta byla potřeba pro poslední operaci – do díry v hlavě mi po speciálním MR vytvořili plastickou náhradu kosti a na správné zcelení mi potřebovali expandérem vytáhnout kůži.

Pak jsem opět pokračoval v chemoterapiích. Nádor začal opět růst, tentokrát na trochu jiném místě, které se už nedá operovat, tak mě poslali na Leksellův gama nůž. Gama nůž je opravdu voser. Je to v podstatě větší MR, kde ležíte 40 min na MR hlavy a dalších 40 minut se nesmím pohnout ani o jeden milimetr, protože jinak laser přestane pracovat z důvodu možného poškození zdravé mozkové tkáně.

Po gama noži opět chemoterapie, které pokračovaly až do roku 2024, do letních prázdnin, kdy už jsem na tom byl fyzicky velmi špatně. Poslední půlrok chemoterapií mi nevycházely hodnoty na bílé krvinky, byl jsem velmi unavený, například tak, že ráno vstanu, nasnídám se a musím si jít zase lehnout, protože jsem byl KO. Domluvil jsem se tedy na onkologii i neurochirurgii, že teď už prostě chemoterapie nechci a chci si užít možná poslední prázdniny s dětmi. Teď je ale začátek roku 2025, já se držím, nádor dle MR neroste, ale číhá, a tak mám naději, že tady budu s vámi ještě déle. Teď mě čekají MRI každé tři měsíce.

Během léčby jsem to bral podobně jako v práci. Vím, co můžu ovlivnit, a vím, co ovlivnit nemůžu – s rodinou jsem sepsal závěť, každý ví, co se děje. Když mi je těžko, chodím k terapeutovi se vypovídat. Změnil jsem stravu na trochu zdravější, nekouřím, když to jde, tak sportuji, a co je nejdůležitější – žiji s rodinou šťastný život. Hodně cestujeme, koupili jsme si obytné auto a projíždíme naši zemi i Evropu. Je pro nás důležité se ráno vzbudit s úsměvem, s nejmladší dcerou se pomazlíme, jdeme si sednout na terasu s čajem. Když venku svítí sluníčko, tak je to vlastně super. V tom si myslím, že je klíč kvalitního života, a s tím chci pokračovat dál, dokud to půjde, a tím chci vlastně pomáhat sobě i rodině žít kvalitní život. :)