Příběh Dana

V životě jsem se naučil, že naše tělo vydrží fakt hodně, jen naši mysl musíme přesvědčovat. A tak jsem ji přesvědčoval – a už to na mě ani nezkouší. :-)

Od malička mě naši vedli ke sportu a já si nejvíc zamiloval kolo, turistiku a lyže. To mě vždycky motivovalo postavit se zpátky na nohy a nevzdat to. I když to někdy vypadalo, že na to kolo už prostě nesednu, naštěstí se to nevyplnilo a dnes jezdím stovky kilometrů. To je pro mě největší relax – nasednout na kolo a vyčistit si hlavu v lese.

Psát o tom, co mě od dětství provází celý život, je těžké. Přesto však pár řádků napsat dokážu a doufám, že tím povzbudím další bojovníky.

Začalo to ve dvou letech. Bývalo mi špatně, motala se mi hlava a rodiče netušili, co se děje. Jednou večer se nám všem otočil svět vzhůru nohama, když mě rodiče museli odvést do nemocnice, kde jim sdělili diagnózu. V podstatě jsem byl ještě miminko, když mi našli nádor v hlavě. Začal maraton vyšetření, pobíhání po nemocnicích, ale řešení žádné nebylo. V té době ještě ani v Brně nebyla dětská onkologie a na mé diagnóze doktoři zkoušeli, co znali od dospělých. Čekala mě tedy operace a ozařování, které nemoc zastavily na sedm let. Ale šli jsme do toho s vědomím, že budu mít trvalé následky. Operace sice proběhla, jak měla, ale já se probudil ochrnutý a moje tělo bylo bezvládné. Rodiče mi moc pomohli a povedlo se nám dostat mě zpět na nohy.

Ovšem nemoc si nedala pokoj a vrátila se mi v devíti letech, na jiném místě. Kromě operace nebylo opět žádné řešení. Zase jsem ochrnul, tentokrát ještě víc. Ale my jsme to nevzdali, takže jsme několikrát denně cvičili, rehabilitovali a trénovali, a po čase se nám povedlo rozpohybovat část těla. Mysleli jsme si, že máme alespoň takhle vyhráno a už stačilo.

Po dalších devíti letech našli další nádor – tentokrát zase o kus níže – a musel ihned ven. Další operace, další trvalé následky, další pokus o to, abych mohl chodit a dělat sport, který tak miluju. Několikrát jsem byl v rehabilitačních lázních a povedlo se mi tělo zase trochu rozpohybovat.

Letos je mi třicet let a s nemocí stále bojuju. Každého čtvrt roku jezdím na vyšetření a čekám na dobré zprávy. Loni jsem podstupoval další variantu léčby, kterých už ale moc není. Já se ale nevzdám! Nemoc mi nechala následky, ale díky dřině se mohu hýbat a můžu sportovat – to je hlavní. A i když se někdy zdá, že není žádné řešení a jsme z toho všichni fakt v háji, vždycky se najde nějaká cestička, skulinka, prostě něco. :)